BIPE - Blog pro Inovativní Pedagogiku a Etiku

Patří etika a hodnotové vzdělávání do škol? Ano? Ale jaká etika a jaké hodnoty? Představa jednoho učitele či rodiče se nutně nemusí plně překrývat s pohledem jiných. Je to v pořádku? Máme děti vést k respektu názoru druhých, aniž bychom jako škola měli hodnotové zázemí stanovené a popsané? Nebo máme za sebou mít jakési hodnotové memorandum školy? Je hlavním „dokumentem“ v této oblasti školní řád, nebo třeba „třídní pravidla“? Může se dohoda o chování lišit třída od třídy, nebo to není pro školu zdravé? Jak se na věc díváte Vy?

Věřím, že v době COVIDOVé si všichni ještě více a intenzivněji uvědomujeme, jak jsou pro nás důležité vztahy, potkávání se a společné sdílení. I mnozí osvícenější učitelé a ředitelé nyní mluví o potřebě socializace a umírnění se v oblasti dohánění látky. Žáci přicházející do školy potřebují více, než jen je „servisovat“ jako auto. Potřebují kolektiv, osobní přístup a v první řadě chápající a podporující rodinu. Mám za to, že jdeme hlouběji a více si uvědomujeme, že nejsme stroje na podávání výkonu, ale že je potřeba věnovat se stránkám, které možná byly doposud upozaďované – sociální inteligenci, empatii, schopnosti sebeovládání, schopnosti vyjadřování našich pocitů.

V poslední době se znovu začalo diskutovat o tom, z čeho plyne naše štěstí. Jsme šťastní, když uspokojíme veškeré potřeby? Jsme šťastní, když se realizujeme? Opravdu jsme šťastní jen tehdy, když nejsme nijak omezováni?

Matiku vám spočítá počítač a angličtinu vám snadno přeloží příruční překladač, automatický asistent vám objedná nákup a ten přijede až ke dveřím domu. V moderním světě nás čeká mnoho změn. Jsme na ně připraveni? Jak by se měly naše předpoklady o budoucnosti promítnout do školního vyučování?

Je pedagogika věda? Ano, pedagogika je věda, ale pedagog není primárně vědec. Mnohem důležitější než poznatky a znalost moderních metod jsou totiž učitelovy postoje a jeho schopnost a ochota navazovat vztah.

Jsem učitel hudební výchovy. Ano, toho nepotřebného předmětu, který chceme zrušit. Toho předmětu, kde nevíme, co dělat s nezbednými puberťáky, kde doděláváme práci z matematiky (ta potřebná je) a kde je jediná šance jak přežít to, že rozdáme projekty na oblíbenou kapelu. Nebo umíme i něco jiného?

Škola se proměňuje, stále více je nutné, aby se z ní stávalo místo setkávání a socializace. Informace jdou stranou. Tvoříme místo, kde se učíme komunikovat, kde jsme v bezpečí. Stále více je podstatné, aby se děti cítily cenné, protože nám nejde jen o předávání informací, ale i o získávání zdravých vztahů a hodnot. Ve škole tráví děti tolik času, že se po rodině stává druhým nejdůležitějším sociálním prostředím. Jakýsi druhý domov. A tam by nám mělo být dobře. A spousta pedagogů dodává: každé dítě musí ve škole zažívat úspěch. Jenomže jak na to?

Otázka hodnocení je vnímána jako jedna ze stálic, které se často objevují v diskuzních fórech. Nyní se mluví o tom, že kluci dostávají za stejný výkon horší ohodnocení. Známky chci ale nechat stranou. Spíše bych se chtěl podívat na to, jak kvalifikovaně přistupujeme k rozdílným dětem a vlastně, jestli se vůbec umíme chovat spravedlivě. Každé dítě má individuální potřeby, nehledě na to, jestli na to má papír, nebo ne. Úkolem pedagoga je potom nalézt stránky intelektu i charakteru toho kterého dítěte a správně, laskavě a důsledně děti vést.

Debata okolo cut-off score a o roli krajů ve vzdělávací politice v poslední době mne donutila zamyslet se nad podstatnou otázkou. K čemu slouží vzdělání? Je totiž patrné, že mnozí lidí si o úloze vzdělání myslí své a asi bychom se všichni neshodli, k čemu je dobré. K čemu tedy? Pohledy se různí poměrně zásadně…

Společnost se vyvíjí a je zřejmé, že role mobilních telefonů, sociálních sítí a virtuálního propojení lidí se zvyšuje. Škola se musí k tomuto tématu nějak stavět, a proto bych s vámi chtěl sdílet několik krátkých myšlenek na toto téma.

Blíží se konec školního roku a všichni kolegové začínají pociťovat syndrom červnové učitelky. Jste také unavení? Nejsou prázdniny pro učitele příliš dlouhé? Je spravedlivé, aby učitel pracovat "4 hodiny denně" a pak měl ještě všechny ty prázdniny? A ještě chtějí více peněz? No toto... Nabízím krátké zamyšlení nad tím, jak to s námi učiteli je.

Současná bitva o povinnou maturitu z matematiky a způsob argumentace v ní mne vede k zamyšlení, co vlastně od školy očekáváme a jestli jsme schopni shodnout se alespoň v hrubých obrysech na základních myšlenkách, které by mělo školství naplňovat.

Vždy okolo konce října přemýšlím o tom, jestli má cenu polemizovat o kořenech Halloweenu v Čechách. Rozhodl jsem se ale, že se na to zkusím podívat z druhé strany. Ze strany Dušiček.

Před nějakou dobou mne zaujala diskuze na internetu, kde učitelé řešili, jak se vypořádávají s fenoménem tahák a já bych chtěl s Vámi na toto téma sdílet několik myšlenek.

V průběhu evoluce jsme byli obdařeni vědomím, které se reprezentuje naším pojetím vlastního já. Je to způsob, jakým vnímáme a filtrujeme realitu okolo sebe a je to dobrý nástroj. Naše touhy a cítění vlastních potřeb nás ženou kupředu, dávají nám životní drive a sílu, zajišťují nám přežití. Pokud ale dochází k tomu, že touhy a potřeby jsou uspokojovány rychle a beze zbytku, může se stát, že naše JÁ v nás jaksi přebují.

V dnešní době všichni netrpělivě čekáme, jak se bude vyvíjet situace ohledně šíření koronaviru nejen v České republice. Také všichni sledujeme, jak lidé okolo nás reagují různými způsoby, a myslím si, že je namístě krátce se tohoto problému dotknout. Vidíme totiž, že situace vyvolává nejen strach, který je asi očekávatelný, ale také veliké vzedmutí se solidárního chování mezi lidmi. Vidím potenciál k tomu, aby se nastalá situace stala příležitostí k ještě lepšímu nastavení vztahů mezi školou, rodinou a dětmi. A protože si myslím, že o pozitivních věcech by se mělo mluvit, chtěl bych shrnout naši situaci z pohledu pozitivně naladěného pedagoga očekávajícího, že ze situace dokážeme vytěžit i mnoho dobrého.

Vážení, nakonec jsem se rozhodl, že napíšu pár řádků k současné situaci. Ačkoliv je v každé krizi potenciál pro sounáležitost a pro šíření toho dobrého, také prožíváme strach. Strach je důležitý v situacích bezprostředního nebezpečí a umožňuje nám krátkodobě zmobilizovat síly. Proto je důležitý. Ale já bych chtěl upozornit na to, že dlouhodobý strach vede přesně proti tomu, o co my se snažíme na naší škole.

Nedávno jsem četl o tom, jak divadelníci a hudebníci hledají způsoby, jak zůstat ve spojení se svými diváky a posluchači. Některé soubory, jako například Cirk La Putyka, jdou tak daleko, že jsou ochotni hrát klidně i pro jednoho diváka. Proč? Aby nezapomněli, „kdo jsou a co umí“. Moc se mi líbí odhodlání a touha nepoddat se, zejména když hlavní problém není ten, že by o představení nebyl zájem, ale prostě vnější okolnosti.

Blíží se Vánoce a mnozí z nás aktivně přemýšlí o tom, jak potěšit své blízké. Přemýšlíme ale také o tom, co můžeme udělat pro své bližní? Blízcí, bližní; v čem je rozdíl?

Vážení kolegové, rodiče, milí přátelé, v médiích běží několik na sobě nezávislých zpráv týkajících se financí ve školství (platy pedagogických pracovníků a zrušení financování pedagogických intervencí). Vše na mě působí dojmem, že šetříme drobné na místech, kde do budoucna proděláme hodně.