O kreativitě
O kreativitě
Umíme. Naštěstí ano. Umíme toho spoustu přes řešení třídní dynamiky, přes logopedický rozvoj a rozšiřování kulturního rozhledu. Hlavně ale umíme podpořit rozvíjení kouzelného procesu, který se jmenuje kreativita.
Ve školství se o kreativitě často mluví, ale mám dojem, že máme různé představy o tom, co to vlastně je. Často mluvíme o tom, jak je stále více potřeba, že ji musíme ve školách vyzdvihovat a že je to soft-skill pro 21. století. Jak ale kreativitu dostat do školních tříd? Nabízím několik bodů, které mohou usnadnit orientaci v této problematice:
1. Kreativita je harmonická
Kreativita není bezbřehé plácání. Představa, že to znamená nechat děti dělat si, co chtějí, je mylná a neefektivní. Každá práce má nějaká pravidla, ale hlavně si každý přináší nějaké dovednosti a prekoncepty, se kterými následně pracuje. Je jasné, že kreativita vyrůstá ze zajímavé práce s již známými poznatky a dovednostmi, nikoli z jejich neznalosti. Kreativita je na škále extrémů harmonická, má základy v dovednosti a má prostor pro netradiční postupy.
Vybalancujme pravidla k práci a volnost v rozletu. Kreativita totiž řeší zajímavým způsobem zadání, nevyrůstá z absence problému.
- V hudební výchově píšeme texty písničkám. Naučíme se rytmizovat slova a počítat slabiky, učíme se rýmovat, učíme se různá schémata veršů a také si povídáme o pointě, o významu. Nakonec jako třída vybereme téma (my nyní pracujeme na projektu písní o ctnostech) a bavíme se o tématu.
2. Kreativita není talent
Mnozí lidé pohlíží na kreativitu jako na vrozený talent. Je ale důležité zmínit, že kreativita je více než co jiného způsob přemýšlení. Není to něco, co bychom automaticky měli nebo neměli. Samozřejmě máme různé předpoklady a různě je naplňujeme, ale kreativita je něco, co se učit můžeme. Je to totiž způsob přemýšlení nad problémy, souvisí s kritickým myšlením, s tzv. growth modelem uvažování, s humorem a s bezpečím.
To má dva důležité dopady – 1. má to cenu, 2. pokud se něco naučíme třeba v hudební výchově, dokáže náš žák potom tytéž postupy použít v dějepise, při nakupování, při orientačním běhu a v boji s medvědem. Stejně jako věřím, že Hejného matematika svým konstruktivistickým způsobem uvažování posouvá intelekt dětí k jinému přemýšlení nad problémy, tak i v jiných předmětech dokážeme podporou kreativity cílit právě na způsob přemýšlení, nikoli na konkrétní výsledky.
Zbavme se představy, že kreativita je nedostupná jak pro „naše upjaté žáčky“ tak pro nás samotné. Není to talent, ale způsob uvažování.
- V hudební výchově se učíme dozpívávat melodie a harmonizovat je. Melodizujeme text, učíme se dokončovat hudební myšlenku, vystihovat náladu melodií a potom harmonizujeme. Každý se tak trochu vyděsí, když se bavíme o harmonii, ale všechny baví poslouchat různá řešení basové linky a vystavovat akordy. Musí to být celé zábava.
3. Kreativita vyrůstá z bezpečí
Podle mě je zásadní pochopit, že kreativita potřebuje určité zázemí. Vnímám kreativitu jako odměnu za bezpečné prostředí. A to v širokém slova smyslu. Teprve když nejsme v „close mode“ (tedy zaměřeni na konkrétní postup a řešení), můžeme se otevřít do „open mode“, kdy jsme zvídaví, hraví a kreativní
(John Cleese, On Creativity). A všichni víme, co to znamená otevřít se. Máme s tím problémy my dospělí, bojíme se zranění, posměchu, negativních reakcí. Kreativita ale předpokládá jiný pohled na chybu. A to nejen od učitele, ale od celého kolektivu. Dle mého soudu je toto nejzásadnější bod pro pochopení, proč jsou školy pro kreativitu tak nepřátelské. Jsme nastaveni na dokonalost procesů, nikoli na jejich inovace. Jsme nastaveni na destruktivní soutěž s okolím, takzvaně si honit na někom triko. Jsme nastaveni na zvládnutí enormního množství látky, takže na chybné odpovědi nám nezbývá čas. Chceme-li ale kreativní prostředí, chceme ve třídě pravidla, bezpečí, humor, méně testování, žádná cut-off score a v žádném případě ne strach.
Pokud je ve třídě klima, které zamezuje kreativitě, zaměřte se primárně na něj, ne na různé techniky a postupy. Bez bezpečí to nepůjde.
- V hudební výchově se učíme na hudební nástroje. Alespoň úplné základy, učíme se vzájemně se poslouchat a dát prostor vyniknout i jiným hudebníkům. Učíme se, že „hudba má přednost“ před naší potřebou vyniknout a snažíme se stmelit třídu, aby si společné muzicírování všichni užili. I ti, kteří na to očividně „nemají buňky“. Společně potom naši písničku nacvičíme.
4. Kreativita není osamělý hráč
Pokud máme kolektiv, který se cítí bezpečně, je mnohem snazší docílit vzájemné spolupráce. A to i v případě, že každý pracuje na svém. Je totiž ohromně zajímavé, že když se zbavíme pocitu, že já vyhraju, jenom když ten druhý prohraje, otevře se možnost spolupráce i v individuální práci. Žáci se dívají, jak to dělají ostatní, jaké mají nápady, co by mohli poradit nebo změnit, vytvářejí se živelné skupinky a vznikají netradiční řešení. Nikdo, kdo je opravdu kreativní, nepracuje v izolaci.
Nechte děti, ať spolupracují. Opisují? Ne spolupracují, výsledek bude o to lepší.
- V hudební výchově při tvoření textů i melodií živě diskutujeme, měníme již hotové části, když se najdou lepší a pan učitel se neurazí, když někdo z klobouku vytáhne lepší rým. Společně vytváříme dílo, které nikomu neříká pane. Nebo všem?
5. Odměna je zabiják kreativity
Odměnou pro kreativce je vykonané dílo, které se opravdu povedlo. Ukazuje se, že čím větší je slíbená odměna, tím více stresu a nepohody padá na žáky. Bavíme se o velice specifické a jemné oblasti zvané kreativita, kde je potřeba nadhledu a humoru, nikoli trestů a odměn. Každá odměna v sobě implicitně nese trest. Tedy, že ji nedostaneme. „Děti, jestli tuhle písničku napíšeme hodně dobře, budou ji vysílat v rádiu“. Tohle řekněte čtvrté třídě a můžete to zabalit.
Pro kreativní proces je dobré zvyknout si na pocit, že vykonávat práci dobře je tak nějak normální a nemusí se za to platit.
- V hudební výchově písničky nakonec nahráváme. Abychom si je pamatovali a abychom je mohli také pouštět třeba rodičům. Když je opravdu umíme zahrát, nahrajeme je v hudebním studiu, protože hodně práce má být korunováno úspěchem. Důležité ale je, že to není cíl. Cílem bylo pobavit se při psaní písničky a to se nám povedlo. Nicméně, posuďte sami: