Proč mít naději
Dlouhodobý strach pokřivuje naše vnímání a může nás hnát do sobeckosti. Poddáme-li se mu, obírá nás o velkodušnost a o schopnost rozhodovat se svobodně. A toto je právě jádro problému, který mi v této době vyvstává před očima. Chceme totiž děti a mladé lidi vychovávat ke svobodě, k rozhodování se na základě úsudku a poznávání dobrého a zlého. Nyní je snadné pomocí médií a tlaku společnosti dohánět lidi do stavu, kdy podléhají strachu více, než by si sami chtěli přiznat. Stáváme se tak ovladatelnějšími (lze nám totiž nabízet různá řešení) a také nenávistnějšími (vůči těm, kteří nás ohrožují/kteří dle našeho soudu nekonají v krizové situaci dobře apod.). Stáváme se čím dál tím méně svobodnými, protože se rozhodujeme pod vlivem strachu.
Dalším aspektem současné doby je starost o naše bližní, nesobecký, ale paralyzující strach. Každý strach nakonec je strachem ze ztráty, strachem ze smrti. Smrt je pro každého, i věřícího, člověka branou do nového prostoru a respekt je namístě. Nicméně, měli bychom si uvědomit, život má svůj smysl právě proto, že sdílíme lásku, jsme spolu, radujeme se a pláčeme spolu. Pokud odloučení od našich blízkých přesáhne rozumnou mez, začne se z našeho života v plnosti stávat pouhé přežívání. Každý následující den přežít. Je samozřejmě správné, abychom se chovali vůči sobě zodpovědně, abychom se snažili chránit sebe i ostatní dodržováním pravidel. Nikterak neobhajuji počínání, při němž lidé bláhově nakládají se svými životy i životy jiných tím, že se zbytečně vystavují rizikům. Ale při zachování zodpovědnosti a při dodržování pravidel můžeme jednat beze strachu, ne tedy z donucení, ale z racionálních pohnutek. Tam, kde přestává sloužit zdravý rozum a nastupuje strach, nastává paralýza a pouhé přežívání ze dne na den.
Zejména, pokud máme na zodpovědnost děti, je potřeba, abychom je vedli k sounáležitosti, zodpovědnosti, ale abychom v nich nevzbuzovali strach. I nevyřčený, neverbální strach, se přenáší z osoby na osobu a my dospělí si musíme dát veliký pozor, abychom i o závažných otázkách s dětmi mluvili vždy s nadějí a otevřeně. Bylo by bláhové myslet si, že děti již od první třídy nepřemýšlí o tak metafyzických otázkách, jako je nemoc, smrt a co následuje po ní. Strach, který na nás také v této době často ulpívá, je o naše nejbližší, nyní zejména babičky a dědečky. Některé děti velice silně prožívají strach o své prarodiče, a navíc prožívají konflikt mezi tím, že by je rády viděly, ale zároveň jim svojí přítomností nechtějí ublížit. Je to situace, kterou naše generace ještě nezná. Veďme nám svěřené děti, mladé lidi i rodiny k naději, k sounáležitosti a vzájemné pomoci. Naději, že zlé pomine, že nejsme sami, že od dospělých přijde pomoc.
Doporučuji:
https://www.youtube.com/watch?v=ZREhYss1eeU
Zdravím Vás všechny a přeji co nevíce svobody v našich životech.
J. Vepřek