Zažít úspěch. Ve škole?
Jak uspět?
1. Zaprvé je potřeba, aby děti srovnávaly svůj postup vzhledem k sobě.
Pocit úspěchu zažíváme uvnitř v sobě (i když může být vztahovaný vůči okolí), takže pokud se naučíme mít radost ze svého vlastního postupu, ulehčíme si tím situaci a formujeme tak sebepoznání a pravdivé sebehodnocení. Na druhou stranu je nerealistické myslet si, že tím, že dětem říkáme neustále dokola, že se mají poměřovat se sebou samým, je po problému. I nám dospělým dělá dobře, když jsme v něčem „lepší“, a zbavit se poměřování je náročné i pro nás. Asi stěží si dokážeme představit, že dítě, které je trvale nejslabší ve všem, co ve škole dělá, by ve škole subjektivně zažívalo úspěch, i když třeba objektivně postupuje dobře. Podle mne totiž ve škole vytváříme velký problém, který deformuje sebepojetí dětí:
vyžadujeme, aby uspěly v tom, co po nich chceme, ale nezajímáme se o to, co dětem jde.
2. Škola by měla rozšířit své obzory v pohledu na lidskou inteligenci
Ve škole hodnotíme a známkujeme jen některé oblasti lidské mysli. Zejména pak inteligenci, a to ještě jen v některých konkrétních oblastech. Krajina mysli každého z nás je utvářena originálně a jedinečně a my většinou měříme pouze vrcholy a ke všemu jen některé. Jsme odborníci na měření lingvistické a logicko-matematické inteligence, ale co ostatní druhy inteligence? Jsou méně důležité?
Pokud se podíváme na teorii inteligence Howarda Gardnera, uvidíme v ní osm oblastí, kterým věnujeme ve škole rozdílné množství pozornosti.
- Lingvistická inteligence
- Logicko-matematická inteligence
- Prostorová inteligence
- Hudební inteligence
- Tělesně-kinestetická inteligence
- Interpersonální inteligence
- Intrapersonální inteligence
- Přírodovědná, ekologická inteligence
Společnost preferuje a oceňuje určitý druh inteligence a to se promítá i do školství. Asi je to logické, ale pokud chceme, aby děti zažívaly úspěch, musíme se naučit oceňovat děti i v oblastech méně exponovaných. A to je na konkrétních učitelích. Logicko-matematickou nebo třeba lingvistickou inteligenci podporuje školní systém jako takový, ale některé další druhy inteligence (např. inter a intrapersonální) musí umět podpořit a ocenit učitel jaksi nad rámec svých školních povinností. A mám za to, že je to obrovsky cenné.
- Kde mám ředitelskou pochvalu za scénický tanec? (5)
- Kde je razítko za to, že jsem si zapamatoval šestnáct taktů písničky najednou? (4)
- Kde mám jedničku za to, že jsem si už po sedmé se zájmem poslechl vyprávění své senilní babičky? (6)
- Kde je můj diplom za to, že držím slovo? (7)
- Kde je hvězdička za to, že jsem u oběda neplýtval jídlem? (8)
3. Devátá inteligence
Howard Gardner ke sklonku života uvažoval, že by mezi druhy inteligence přidal ještě inteligenci existenciální, tedy určitý pohled na smysl života, na to, jestli máme v životě „srovnáno“. To je asi to nejdůležitější, co bych si pro svoje děti přál; hodnotové zázemí, šťastný život. Nevím ale, jestli se o to zajímají všichni učitelé… Když budeme mít samé jedničky a hlubokou existenciální krizi, bude se to řešit se stejnou důležitostí jako nedostatečná z chemie? Přál bych si to.
4. Poslouchejme děti
Víte, kdo ví nejlépe, co mu jde? Každý sám. (Třeba ne na první dobrou, ale ve skrytu duše ano). Když si s dětmi sedneme a zeptáme se jich, čím žijí, co dělají rády, co se jim v poslední době povedlo, na co jsou hrdé… děti se rády otevřou a jsou velice sdílné. A řeknou Vám samy, v čem jsou dobré, čeho si na sobě váží (a pravděpodobně to bude něco jiného, než bychom čekali). Když se dostaneme pod povrch, začínáme objevovat oblasti, které děti chtějí rozvíjet samy. A to bývají ty, které nás motivují po celý život. Oblasti, ve kterých se s největší pravděpodobností budeme profilovat a které nám budou pomáhat i v budoucím zaměstnání. Jsou pro každého z nás jiné a originální a často se nám bohužel podaří zahrnout je pod nános jiných školních povinností, které do několika let úspěšně zapomeneme.