Mgr. Petra Patáková

Jsem učitel hudební výchovy. Ano, toho nepotřebného předmětu, který chceme zrušit. Toho předmětu, kde nevíme, co dělat s nezbednými puberťáky, kde doděláváme práci z matematiky (ta potřebná je) a kde je jediná šance jak přežít to, že rozdáme projekty na oblíbenou kapelu. Nebo umíme i něco jiného?

Škola se proměňuje, stále více je nutné, aby se z ní stávalo místo setkávání a socializace. Informace jdou stranou. Tvoříme místo, kde se učíme komunikovat, kde jsme v bezpečí. Stále více je podstatné, aby se děti cítily cenné, protože nám nejde jen o předávání informací, ale i o získávání zdravých vztahů a hodnot. Ve škole tráví děti tolik času, že se po rodině stává druhým nejdůležitějším sociálním prostředím. Jakýsi druhý domov. A tam by nám mělo být dobře. A spousta pedagogů dodává: každé dítě musí ve škole zažívat úspěch. Jenomže jak na to?

Otázka hodnocení je vnímána jako jedna ze stálic, které se často objevují v diskuzních fórech. Nyní se mluví o tom, že kluci dostávají za stejný výkon horší ohodnocení. Známky chci ale nechat stranou. Spíše bych se chtěl podívat na to, jak kvalifikovaně přistupujeme k rozdílným dětem a vlastně, jestli se vůbec umíme chovat spravedlivě. Každé dítě má individuální potřeby, nehledě na to, jestli na to má papír, nebo ne. Úkolem pedagoga je potom nalézt stránky intelektu i charakteru toho kterého dítěte a správně, laskavě a důsledně děti vést.

Debata okolo cut-off score a o roli krajů ve vzdělávací politice v poslední době mne donutila zamyslet se nad podstatnou otázkou. K čemu slouží vzdělání? Je totiž patrné, že mnozí lidí si o úloze vzdělání myslí své a asi bychom se všichni neshodli, k čemu je dobré. K čemu tedy? Pohledy se různí poměrně zásadně…

Společnost se vyvíjí a je zřejmé, že role mobilních telefonů, sociálních sítí a virtuálního propojení lidí se zvyšuje. Škola se musí k tomuto tématu nějak stavět, a proto bych s vámi chtěl sdílet několik krátkých myšlenek na toto téma.

Blíží se konec školního roku a všichni kolegové začínají pociťovat syndrom červnové učitelky. Jste také unavení? Nejsou prázdniny pro učitele příliš dlouhé? Je spravedlivé, aby učitel pracovat "4 hodiny denně" a pak měl ještě všechny ty prázdniny? A ještě chtějí více peněz? No toto... Nabízím krátké zamyšlení nad tím, jak to s námi učiteli je.

Současná bitva o povinnou maturitu z matematiky a způsob argumentace v ní mne vede k zamyšlení, co vlastně od školy očekáváme a jestli jsme schopni shodnout se alespoň v hrubých obrysech na základních myšlenkách, které by mělo školství naplňovat.

Vždy okolo konce října přemýšlím o tom, jestli má cenu polemizovat o kořenech Halloweenu v Čechách. Rozhodl jsem se ale, že se na to zkusím podívat z druhé strany. Ze strany Dušiček.

Před nějakou dobou mne zaujala diskuze na internetu, kde učitelé řešili, jak se vypořádávají s fenoménem tahák a já bych chtěl s Vámi na toto téma sdílet několik myšlenek.

V průběhu evoluce jsme byli obdařeni vědomím, které se reprezentuje naším pojetím vlastního já. Je to způsob, jakým vnímáme a filtrujeme realitu okolo sebe a je to dobrý nástroj. Naše touhy a cítění vlastních potřeb nás ženou kupředu, dávají nám životní drive a sílu, zajišťují nám přežití. Pokud ale dochází k tomu, že touhy a potřeby jsou uspokojovány rychle a beze zbytku, může se stát, že naše JÁ v nás jaksi přebují.

Kdo se neučí, ten neroste. Pokud i školy ustrnou na tom, že tato krize je za námi a nic si z toho neodnesou, bude to škoda. Naskytla se příležitost přehodnotit některé dlouho zaběhnuté pořádky. Většina z nás reflektuje toto období jako čas výzev a nových možností a myslím si, že je to tak správné, protože mnohdy jsou to právě krize, které odstartují velké změny. Možná si ale každý odnášíme trochu jiný pohled na věc.

V dnešní době všichni netrpělivě čekáme, jak se bude vyvíjet situace ohledně šíření koronaviru nejen v České republice. Také všichni sledujeme, jak lidé okolo nás reagují různými způsoby, a myslím si, že je namístě krátce se tohoto problému dotknout. Vidíme totiž, že situace vyvolává nejen strach, který je asi očekávatelný, ale také veliké vzedmutí se solidárního chování mezi lidmi. Vidím potenciál k tomu, aby se nastalá situace stala příležitostí k ještě lepšímu nastavení vztahů mezi školou, rodinou a dětmi. A protože si myslím, že o pozitivních věcech by se mělo mluvit, chtěl bych shrnout naši situaci z pohledu pozitivně naladěného pedagoga očekávajícího, že ze situace dokážeme vytěžit i mnoho dobrého.

Vážení, nakonec jsem se rozhodl, že napíšu pár řádků k současné situaci. Ačkoliv je v každé krizi potenciál pro sounáležitost a pro šíření toho dobrého, také prožíváme strach. Strach je důležitý v situacích bezprostředního nebezpečí a umožňuje nám krátkodobě zmobilizovat síly. Proto je důležitý. Ale já bych chtěl upozornit na to, že dlouhodobý strach vede přesně proti tomu, o co my se snažíme na naší škole.

Nedávno jsem četl o tom, jak divadelníci a hudebníci hledají způsoby, jak zůstat ve spojení se svými diváky a posluchači. Některé soubory, jako například Cirk La Putyka, jdou tak daleko, že jsou ochotni hrát klidně i pro jednoho diváka. Proč? Aby nezapomněli, „kdo jsou a co umí“. Moc se mi líbí odhodlání a touha nepoddat se, zejména když hlavní problém není ten, že by o představení nebyl zájem, ale prostě vnější okolnosti.